Něco na způsob medailonku

Narodil jsem se na sklonku prezidentování Ludvíka Svobody, ve vesnici na jižní Moravě, na okraji místa slavné historické bitvy. Vlastně jsem se narodil v okresním městě, ale to je fuk. Dětství jsem prožil v partě s mnoha vylomeninami – naštěstí bez trestní klasifikace a postihu.

Nerozumně jsem se sám naučil číst, psát a počítat ještě před nástupem do školy, proto jsem se asi následné roky ve třídě nudil. První poznámku jsem dostal už po dvou týdnech – padělání mamčina podpisu do deníčku a vynechání jednoho písmenka. Brzy mě přestalo bavit číst pouze pohádky a rovnýma nohama jsem skočil do dospělácké literatury. Prvním objevem se stal E. A. Poe. Co na tom, že jsem se následně bál i vlastního stínu. Dalším spisovatelem byl Thomas Mann – vylézaly mi oči z důlků. Do toho období spadají i mé první literární pokusy, bohužel nedochované.

Cestování časem vpřed. Jako milovník obchodní korespondence o jediné větě (někdy souvětí) jsem před pár lety nerozvážně vyslyšel povzdech „Já už nemám co číst“ a z hecu se pustil do psaní detektivky. Jedna, druhá, třetí, až jsem už měl dost vražd a úkladů a vrhl se na ženský román. Následně se mi hlavou začal honit fantasy příběh z dávné historie. K prasárně Hrobníkův syn se pro jistotu moc nehlásím, aby se ke mně dál hlásili potomci.

Většinu života jsem strávil v domě mezi železniční tratí a frekventovanou silnicí. Dvě dekády jsem bydlel ve vesnici obklopené lesy.

Co ke mně? Mám rád upřímnost a férovost. Nevidím svět černobíle; možná proto, že jsem dětství a část mládí prožil v sevření jediné možné pravdy. Cesta k cíli u mě bývá klikatá, i když bych mohl volit kratší a pohodlnější. Miluju cestování; pohříchu se jedná většinou o rajzování pomocí Google Earth. Taky se rád prostřednictvím knih či obrazovky vracím do dávné historie. Jídlo? Nemusím červenou řepu a žemlovku. Občas snesu to, co nedávno kvokalo. Kačen a králíků jsem taky přejedený. Miluju domácí hranolky se spoustou omáčky. Píšu absolutně střízlivý, i když to někdy nevypadá.

Něco z kuchyně

Jak a kdy píšu? Jaké pomůcky používám? Písmenka ťukám do klávesnice laptopu, jako program mi slouží roky osvědčený Word, kde využívám k léčbě dysgrafie funkci kontrola pravopisu. Nemám rád nalajnované věci, takže jedu bez osnovy. Prostě prolog, prvních pár stran a v hlavě přemílám, čím pokračovat. Snad bych dokázal stvořit pavučinky, různá propojení dopředu, ale pak bych se tím stejně neřídil a nebavilo by mě to. Na čase psaní u mě moc nezáleží, jen se držím konečné v jedenáct večer, pak už jde aktivita mozku prudce dolů. Někdy se člověk cítí tak, že dnes určitě nic kloudného nestvoří – k překvapení to nějak překonám. Naopak v euforii kolikrát vymýšlím ptákoviny, které později škrtám nebo měním. Napsáním příběhu práce nekončí. Průběžně text kontroluju a doplňuju, vychytávám logické nesmysly a další. Po dokončení prvního nástřelu nechám rukopis uležet jako sýr a vracím se po pár měsících. Pak jej projíždím znovu a znovu, pouštím si audioverzi. Kolikrát se dostanu do fáze, že napsaného mám plný zuby a jdu od toho. Za čas se k tomu opět vrátím. Takový koloběh, kdy příběh přečtu snad i patnáctkrát – když je třeba a nejsem spokojený (to já nejsem nikdy).

Využívám pár pomůcek. Předně plánovací deník, kam si napíšu jména postav, věk, data. Na jednu knihu mi stačí dvě popsané strany, což není moc, ale většinu nutných informací si vtloukám do hlavy. Záchranné lano často hledám na webu nechybujte.cz – studnici synonym a skloňování. Potíž je vyrůstat a žít v kraji, kde se střetávají tři nářečí, takže spoustu slov tady máme v jiném rodu, vzoru nebo vypouštíme z úst svoje. Další šikovnou věcí pro psavce je korpus.cz, který využívají i korektorky a odkazují na něj při zodpovídání otázek i lidé z Ústavu pro jazyk český. Pro tvorbu neexistujících příjmení je ideální stránka kdejsme.cz. Nevymýšlím jen ta jedinečná, nepohrdnu ani běžnými. Někdy jsem natolik pohodlný, že originální příjmení použiji i v dalších knihách. Zvlášť Kaven je takový věčný cestovatel v čase a muž mnoha rolí, povolání a charakterů :)